Proč jsme tak závislé na sociálních sítích?

Proč jsme tak závislé na sociálních sítích?


Už z názvu je patrné, že se jedná hlavně o něžné pohlaví, které opravdu sdílí kdeco. Některé z nás se neobejdou bez toho, aby začínaly všem okolo ukazovat, jak se vypravují ven. Sdílejí fotky svého outfitu, vyfotí cestou něco „zajímavého“ a když jsou v cíli, všichni nutně musíme vidět, co si například objednaly v kavárně dobrého. Usměvavá kamarádka sedící naproti dělá totéž. Já nechápu, proč se ty dvě sešly, když jen koukají do mobilu a fotí „skvělou“ náladu při pokecu s kámoškou, když sotva prohodí pár slov. Důležitější je, aby všichni okolo záviděli, jak úžasné odpoledne strávily.
studenti v parku


Stejný, nebo možná větší problém, jsou mladé maminky. Ty neustále sdílejí snímky svých ratolestí.  V koupelně, při jídle, na pískovišti, při oslavě ať už svých, nebo cizích narozenin a jsou nadšené, když jim okolí, které už je přesycené jejich obrázky, posílá usměvavé smajlíky, nebo pochvalu, jak to prckovi sluší.


Opravdu se dá říct, že jsme závislé na sociálních sítích. Ale jaký je důvod? Asi ten, že naše životy nejsou tak uspokojivé, jak bychom si přály, a tak aspoň všem okolo tímto vzkazujeme, že to není pravda.
kousání tužky


Je hrozný pohled na slečny, které třímají v ruce mobil, dívají se do něj a komunikují spolu. Spíš než řeč, využívají klávesnici, aby ostatní neslyšeli, co si povídají, jsou v kontaktu s člověkem, který je možná kilometry daleko a ony mu sdělují zážitky svého právě prošlého dne. To by bylo v pořádku, ale když ony stojí vedle sebe a nejsou schopné obyčejné komunikace, je to dost smutný pohled.


Takový Instagram je sítí, kde se sdružují jak celebrity, tak obyčejní lidé, kteří rádi vystavují své fotky a sledují, kolik lajků dostanou za který obrázek. Někdo nezačne jíst, dokud svou krmi v náležitém světle nevyfotí a nevystaví všem na odiv. Jiný se chlubí svými zvířaty a další se před objektivem producíruje jen ve spodním prádle a zaujímá erotické (aspoň si to myslí) pózy.


Snímky ukazující exotiku bývají úžasné. Miluju prohlížet obrázky se slony, žirafami, klokany, nebo i s dalšími v jejich přirozeném prostředí.


Najdou se na této síti i tací, kteří dokážou vykouzlit z obyčejného večera krásnou fotku, kam by se člověk nejraději rozběhl, aby také zažil tu atmosféru.


Ale i jinde se vyřádíme. Facebook nebo Twitter jsou další, které okupujeme a plníme svými moudry. Neustále se díváme, co nového napsali ostatní, reagujeme na kdejakou pitomost a máme pocit, že je náš život silně společensky bohatý.


Kam se poděl normální život se svými skutečnými zážitky a s vyprávěním kamarádům o všem až po dovolené? Vždyť není nutné, aby všichni museli v reálném čase vědět, co se nám přihodilo, co nám kdo řekl, nebo jak jsme reagovali na protivnou servírku v restauraci, kam jsme poprvé zavítali.


Všichni jsme došli tak daleko, že pokud se nesvěříme okamžitě, tak si nic ze všech těch prožitých situací nepamatujeme. A to je škoda. Protože vzpomínky, které se nám do paměti vryly ještě před nástupem chytrých telefonů, jsou tak nějak hezčí.


Proč jsme tak závislé na sociálních sítích?
5 (100%)1